Život je přeci růžový

čtvrtek 11. únor 2016 13:04

Drobná nic neříkající úvaha

Co jsem komu způsobil, že se u mých článečků, strhl takový uragán citů. Na zdokumentovaný a úřady potvrzený fakt, jsem byl označen za lháře a blouznivce, který si vymýšlí. Na nezdokumentovaný příběh ze života, mi jedna diskutérka napíše, že o uvedených skutečnostech pochybuje. Že tu dobu zažila a nebylo to tak hrozné, jak popisuji. Fakt nebylo, bylo to ještě horší. Nám někdy do obchodu nepřivezli v zimě ani chleba. Z města nebyla asfaltka a nedělala se zimní údržba. Jen sedláci protahovali koňmi vesnici obecním dřevěným pluhem. Mám jít znova hledat do archívů, abych byl věrohodný? Nebo mám hledat svědky, kteří  by  dosvědčili, že nelžu?

Podle tohoto prezentovaného klíče, byl  autor knihy Zdivočelá země, Jiří Stránský ukrutný lhář. Nakonec i Bohumil Hrabal ve svých Skřiváncích na niti si vymýšlel, až se prášilo. Miloslav Švandrlík byl pěkný kecal, když psal Černé barony. No tam bych byl ochotný s tím trochu souhlasit, že polovina věcí byla přikrášlena.  Můj rodný bratr byl u PTPáků a když v Německu ten film viděl, napsal mi, že to je fraška a bylo to úplně jinak. Jediná pravda byla, že tam skutečně soudruzi  „odložili“ nespolehlivé živly. Faráře, potomky kulaků a šlechticů a hlavně cikány. Bratr měl později sice PŠku, tak že nemusel v lomu dělat manuálně, ale jinak si všichni vojnu děsně chválili, protože „válčili“ beze zbraně. Důstojníci na všechno kašlali, jen když se plnil plán.Tudíž odpadla pakárna výcviku a Maďarská krize. Dostávali za práci taky plat, který byl větší, než měli v té době moji rodiče v továrně.  Také nás finančně podporoval. Ta jeho PéeŠka byla jen z důvodu, že Čepičkova „generalita“ uznala svůj omyl. Byl totiž proletářského původu. „Jen“ chodil se „sudeťačkou“. Jinam ho ale nepřeveleli. Faráři, kulaci, a šlechtici, nemohli být přeci poddůstojníky.

No vidíte, dovolil by si někdo uvedeným autorů, říct do očí, že si vymýšlí. Švandrlík celou vojnu proseděl v kanceláři, protože byl "mírně" otylý a příběhy prostě sesbíral a vtipně prezentoval. Neměl přezdívku Kefalín, ale Kofolín, protože chodil do místního obchodu kupovat bedýnky kofoly. Svědectví tehdejších prodavaček. Pan Švandrlík se veřejně přiznal, že vůbec neumí psát. Asi to až tak nebyla pravda, měl jsem jeho psaní rád i v Dikobrazu. Tvrdil, že psal co mu „vlezlo do pera“a pak to nechal „vyčistit“ své editorce, která to uměla. Dělají to všichni autoři. V konečném důsledku, to vyzní úplně jinak, ale autor je ten kdo píše, ne ten kdo opravuje. Vladimíra Menšíka celý život žádali, aby ty své příběhy napsal. Mluvil o tom tehdy v televizi. Nechtěl, cituji jeho prohlášení:“ Já psát nemůžu, protože bych se do té češtiny tak zamotal, že by to vyznělo trapně.“ Byl prostě geniální lidový vypravěč a lidsky geniální herec.

Teď namítnete, ten chlap se úplně zbláznil, přirovnávat se k takovým  velikánům. Tady ale nejde o přirovnávání, ale o fakt, že všechno co napsali a řekli, je bráno jako nezpochybnitelná pravda. Přitom to jsou příběhy jiných lidí, mistrně použité. A u pana Hrabala podané s osobitým kouzlem, právě díky jeho citlivému a lidsky vnímavému srdci. Byl jsem se podívat v Kersku k jeho domku. Zajímalo mě v jakém prostředí psal Slavnosti sněženek. On se vždy stával součástí děje, byl jedním z nich. Náměty sbíral u piva v hospodě, mezi „ožungry“. Z lidského pohledu byl sám „notorik“. Byl věrohodný proto, že měl osobní zkušenost a cit pro situaci.

Nechtěl jsem ale psát nějaké recenze, na to nejsem kompetentní. Chci jen upozornit na fakt, který stále mezi lidmi funguje. Dvě zásadní věci. Vzdělanci často nemůžou přijmout, že by „plebej“ mohl mít taky pravdu. Druhá věc, která je mezi lidmi stále rozšířená, je „syndrom smečky“. Jestliže někdo i když neůmyslně zpochybní něčí věrohodnost, ihned se k němu přidají další, kteří často nevědí o co jde a neznají souvislosti. Většinou to bývá, když dojde s dotyčným k nějaké předešlé neshodě, což považují za osobní znevážení.

Sám bych si nedovolil takto reagovat, když neznám pozadí a okolnosti. Zvlášť dobové, nebo dokonce historické. Ne každá situace je stejná v rozdílném prostředí.

Teď jen vysvětlím některé svoje tvrzení  o poválečné době. Nelze argumentovat osobní zkušeností někoho, který občas dojel na venkov k babičce a tam se měl skvěle, protože měla hospodářství, tudíž všeho dostatek.

Možná že to tak fungovalo ve vnitrozemí. Bydlel jsem v obci, která se po válce skoro vylidnila. Zůstala jen část němců, kteří byli nezbytní pro fungování továrny a místních dolů. Zmiňovaní sedláci, nebyli sedláky, ale chudí domkáři, kteří přitáhli do pohraničí s vidinou získání obrovských majetků.Tzv.zlatokopové. Člověk, který dělal čeledína, najednou měl mnoha hektarový pozemek, velkou usedlost s množstvím dobytka. Nebyli to většinou vůbec zemědělci. Když zjistili, že to bude jen dřina, sbalili pár švestek a v noci zmizeli. Moji rodiče mnohokrát ráno běželi do vedlejšího statku a krmili tam řvoucí dobytek. Samozřejmě přišli i odborníci, většinou Volynští češi. Ti byli opravdovými hospodáři. Dřeli ale do úmoru a většinou neprodávali přebytky, protože nestačili plnit dodávky státu. Takže vajíčka a domácí máslíčko se nekonaly. Hodně lidí přišlo také ze Slovenska, ale ti občas „holdovali“ alkoholu a moc se jim nedařilo. Samozřejmě ne všichni. Po odvodech státu se najedli hůř jak my. Naši měli aspoň nějaký stálý plat a „hospodářstvíčko“ bylo na víc. Ovšem  s další dřinou, což mnozí nedělali.

Do roku 1955, bylo zbouráno přes stotřicet objektů, většinou statků. Zbytek „zemědělců“ založilo JZD. Aby se jim "lehčeji" hospodařilo. Volyňáci byli donuceni vstoupit a ve společném hospodaření, pošly první jejich krásné tučné krávy, protože nepřežily nastalé časy „hojnosti. Tuberačky vydržely, ale koupit si od nich mléko byl hazard. Později JZD padlo, do 89tého v oblasti působily Státní statky. Tedy obvyklý scénář. Většina rolníků na konec skončila v místní textilce a na dolech.

Tvrzení , že na venkově byla pohoda, je zavádějící. Jak kde. Rozhodně ne v horském pohraničí, kde toho moc napěstovat nešlo. Dnes jsou všude „pastviny“bez dobytka. Jen se za státní příspěvek sekají.

Ještě, to co jsem napsal o naší rodině a stravování jistě zná dost pamětníků. Věřím, že to zažili také. Na konec i ten zmiňovaný pan Menšík o tom vyprávěl. A to byl Moravák. "Spásli" v širokém okolí všechno co bylo k jídlu a maminka zavářela.

Nebyli jsme „socky“ v tom pravém smyslu. Zemědělci na tom byli hůř. V úvodu jsem použil fotku z roku 1949. Byla to první obecní školka. Ta dívčina otočená zády byla právě z rodiny slovenských zemědělců. To bylo celé její oblečení. Lněná košilka s dírou na zadku. Bosa, bez spodního prádla. Za ní si hraje její bratr. Stále v obci ještě žijí. Já jsem ten stojící a mračící se na svět. Nenáviděl jsem školkové aktivity. Hrát si na písku jsem mohl doma. Chtěl jsem se něco učit. Bohužel tehdy jsem byl jen hlídaný.

I na tehdejší dobu jsem byl asi podle oblečení na tom líp než někteří ostatní. Jsou tam i děti továrních úředníků a je to vidět i na tom ošacení.

Už konečně tušíte, proč mám možná trochu přehnané sociální cítění?

 

Ladislav Fröde

V.ČechPro Leninovy rány, občanko BLANKO!02:0914.2.2016 2:09:43
BLANKARE: Jo, byla to HROZNÁ doba...22:1613.2.2016 22:16:57
voboraPane Čechu,08:0012.2.2016 8:00:01
Láďafakt nekecám06:3012.2.2016 6:30:52
Láďaach jo18:5011.2.2016 18:50:57
V.ČechAch, Vy jste TAK trpěl, občane Láďo!16:5811.2.2016 16:58:39
Láďabyla to havaj16:3511.2.2016 16:35:44
V.ČechJo, to byla HROZNÁ doba14:4111.2.2016 14:41:52
Láďarealita doby13:5411.2.2016 13:54:06
PepeTo už tady jednou bylo...13:3411.2.2016 13:34:02

Počet příspěvků: 10, poslední 14.2.2016 2:09:43 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Ladislav Fröde

Ladislav Fröde

Psát budu o všem, co jsem v životě osobně prožil a jak vnímám dnešní svět. Rád bych to dělal i mírně humornou formou.

Žiju, žiju, dívám se, a zase žiju. Občas něco napíšu a zase pomalu žiju. Doufám, že mi to ještě chvíli vydrží. Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. Když řešení nemáš, starosti nepomohou.

REPUTACE AUTORA:
8,55

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy